S Divinity chaotická fantazie ožívá

Ačkoliv pokračování strategické RPG adventury série Divinity vyšla 14. září roku 2017, brilantní práce belgických Larian Studios (snad i díky dlouhému předběžnému přístupu) je na kvalitě Divinity: Original Sin II významně znát. Kromě počítačů si hru můžeme vychutnat i na Nintendu Switch, PlayStationu 4, Xboxu One, macOS a nově je dostupná i verze pro iPady.

Vyjma četných přání na vítěze hry roku se právě tento díl série dočkal ocenění BAFTA games award za multiplayer, což, dle mého, o něčem svědčí. Pojďme si to ale rozebrat popořadě: několik tisíc let po událostech jedničky se se světem Rivellon stalo mnohé. Například zaniklo pár hratelných ras, a tak se o nich bylo možno dovědět něco víc jen pomocí magie a různých historických pozůstatků. Dále se na nějaký čas dostal do popředí dění všemi milovaný duchovní vůdce, po jehož smrti si chce nyní kdekdo ukousnout kus moci pro sebe, a to dokonce i ti nezasvěcení. Podobně jako v éře honů na čarodějnice, i zde jsou kouzla a čáry přísně zakázána. Každý, kdo by tedy měl tu drzost proměnit otravnou sousedku v přežvýkavce, čelí vážným problémům.

Maso, kosti, šupiny

A teď tu jste vy. Můžete sáhnout po rychlohře, kdy si užijete spíše krásného grafického zpracování než samotného děje. Pak tu je samozřejmě příběhová verze a též i ta extrémně náročná – a pokud vám příběh po několika zopakování zevšední, můžete si pro přátele samotnou hru lehce upravit a použít ji tak jako poklad pro Dungeons and Dragons. Nakonec tu jsou ještě oficiální módy a DLC, ale na ty tu dnes nebude místo. Takto máte možnost hrát party multiplayer s až třemi dalšími spoluhráči, nebo být osamělým vlkem.

Režim máte vybraný, výborně! Ale jako každý právoplatný člen výpravy potřebujete postavu, která se snad dočká i nějakého toho epického konce. Vřele doporučuji sáhnout po jednom z již předpřipravených charakterů. NPC ve hře totiž reagují na to, za jakou rasu nyní táhnete a tyto postavy mají navrch vlastní příběh, který může být v ději zapleten více, než byste čekali. O kostlivci jménem Fane tak do startu kupříkladu víme to, že se jednoho krásného dne probudil – a vše, co bylo jeho domovem, všichni přátelé i místa byli najednou pryč. Jeho touha po vědomostech je však nezdolná. Veselá bardka Lohse zase miluje dobrou zábavu, ale v její mysli sídlí démon, který hudbu nesnáší. Pokud vám je však bližší šlechtická smetánka, máte možnost poznat Red Prince. Ten je následník trůnu ještěřího království, jenže je tak trochu vyhnaný za paktování se s démony. Celkově máte na výběr z šesti originálních charakterů – více vám však o nich neprozradím; jejich příběh by si měl ostatně vyslechnout každý sám za sebe.

Dále tu je klasický výběr classy, talentů, dovedností, ale i charakterových rysů a tematického hudebního nástroje, jehož tón doprovází vaši postavu po celou hru. Zajímavou možností je úprava přichystaných schopností a talentů dané classy, s nimiž si budete muset při začátku hry vystačit. Není to sice nic převratného, ale pro ty, kteří se snaží dopátrat se různých zakončení děje, to může být poměrně nápomocné. Zvláště pak, když se v té smršti informací, co se na vás pak vyvalí, vyznáte.

Když jde morálka stranou

Ještě než se plynule přesuneme k technické stránce, zůstaneme malou chvíli u příběhu. Narovinu: hra je zrádná. Bude vám mazat med kolem… vlastně všude. Budete si (a i vaši přátelé) myslet, že právě vy jste ti vyvolení, co mají roznést na kopytech všechno zlo, načež zjišťujete, že jste to vlastně vy a jenom vy. Žádní přátelé, žádní spoluhráči – a to je jen začátek. Neplatí to však jen v hlavní dějové lince, ale i v těch vedlejších, těch více vedlejších, i těch, které by se daly vzít jen jako perličky pro doplnění mezer ve světě. Na druhou stranu ale tomuto nápadu nelze upřít jistou dávku originality. Většina her vás povede jednotnou dějovou linkou, obohacenou o nějaké ty side questy. Zde je ale na vás, zda po všem, čím jste si prošli a se vším, co teď víte, ač z toho můžete mít hlavu jako balón, svět opravdu spasíte, nebo budete v těch šílenostech pokračovat dál, stejně jako ti před vámi.

Abychom se však k tomuto zdárnému konci, jenž je provoněn duhou, dostali, je třeba si tu cestu nějak prorazit. Mnohdy situace nedá jinak a budete muset jít přes mrtvoly. Jindy však postačí pouze splnit nějaký ten neškodný úkol, něco někam donést, nenechat se přitom zabít bandity, nebo být hrdinou a zachránit nevinné. Tyto situace však nenastávají zas tak často, a tak se budete muset smířit s tím, že zde vládne krutý středověk. Vše však dává dohromady opravdu promyšlený celek a byť je tak plný intrik, že prostě nevíte, komu se dá věřit, příběhy všech postav, hlavní i ty vedlejší úkoly si žádají opravdu mnoho času. Zatímco jiné hry obvykle spotřebují do deseti hodin, zde se v tomto rozmezí stihnete vyřádit teprve v první lokaci.

Křest ohněm

Byl by však hřích všechny dostupné zastávky přeskočit, abychom tedy zjistili, čím nás má ten oslnivý konec dostat do kolen, to zaprvé. Zadruhé to jednoduše nejde. Jakmile totiž zakončíte výpravu po dostupných místech, abyste nasbírali úkoly, nastane fáze jejich plnění. Tady však nastává onen hořkosladký zvrat – po vykosení pár více či méně početných skupin nepřátel by vás přeci už nemělo co překvapit, ne? A i kdyby byli nepřátelé jen o úroveň výš, tak to prostě zvládnete, protože u těch předtím jste se ani moc nenadřeli… no, akorát že vůbec. I na tom jednom levelu záleží, pak zvláště v případě, kdy vás souboj na život a na smrt vyhecuje do momentu, že jste schopni nad strategií, kterak se těch dotěrných NPC zbavit, strávit i pár hodin. Hra ve vás až do posledního momentu zanechává falešnou naději, že to přece nějak doklepete. Byť s odřenýma ušima, možná i bez nějaké té končetiny, ale toho trpaslíka už přece dorazit musíte… ne? Ne. Se sklopenou hlavou a pocitem bezedné hanby tedy nějak vyváznete živí, protože oživovat se taky nejde donekonečna, a ještě nějakou tu chvíli budete holt moci na daného enemáka jen házet toužebné pohledy. Jaké vzácné poklady asi jeho mrtvola skrývá, že je vám tak blízko, ale i tak daleko?

Když už se vám ale podaří se do nějaké té nadějné bitky dostat, připravte se na to, že hlavní umění zde nespočívá v zuřivém klikání a mačkání pár základních kláves stále dokola. Nažhavte mozkové závity, dámy a pánové! Takovou možnost vyřádit se při souboji na tahy jen tak nedostanete. Zatímco budete mít pod palcem, kdy je čí tah, vy dostanete na kolo akční body, které můžete využít buď na pohyb, nebo na jiné akce, jako jsou třeba kouzla. Ty jsou zajímavou kapitolou samy o sobě, neb právě díky nim začíná ta pravá zábava (a též i případně za použití nějakých těch planoucích šípů apod.). Pokud vaše postava hoří, můžete přivolat déšť a tím se uhasit. Musíte ale dávat pozor, aby vás nepřítel v dalším tahu nezmrazil nebo nezelektrizoval. Vy jej ale na druhou stranu můžete odpálit v případě, že stojí v louži jedu nebo oleje. Podobných možností je spousta, stačí jen zkoumat. Ostatně, kdo si hraje, nezlobí.

Práce všeho druhu

Vyjma možnosti se kreativně vyžít při bitvách, tu je samozřejmě i možnost craftění, vaření a výroby lektvarů či jedů, ale i vylepšování vybavení runami, což nás však čeká až v pokročilejší fázi hry. Vše potřebné lze pochopitelně získat z úkolů nebo lootů. V neposlední řadě se však dostupné suroviny a recepty (případně návody) mohou prostě válet kolem a vy si toho ani nemusíte všimnout. Je třeba tedy dávat pozor, a to vlastně pořád. Pro ty, co se rádi v těchto řemeslných pracích vyžívají, mám dobrou zprávu. Divinity vám totiž nabídne vskutku bohatou zásobu způsobů, jak, co a s čím zkombinovat, takže můžete využít prakticky téměř cokoliv, co se právě nachází ve vašem inventáři.

Pamatujete na ono zrádné zamrzání, které jsem před okamžikem zmiňovala? Zvláště v souboji mohou být zmrzlé kusy země opravdu zrádné. Stačí jedno uklouznutí a můžete se se svým tahem rozloučit. Právě proto je výhodné si vytvořit rezervu hřebíků. Ano, hřebíků. Dají se totiž zkombinovat s jakoukoliv obuví, a tak vás již nějaký led nemusí trápit. Šikovná je též interakce snad s jakýmkoliv předmětem ve vašem okolí. Například takoví nemrtví to nemají příliš snadné; pro ostatní holt vypadají děsivě, a tak se s nimi nechce nikdo vybavovat. Mají tedy jen pár možností: buď si narazit na hlavu helmu (v začátcích postačí kbelík), nebo použít cizí hlavu. Hlavu je pak nutno zkombinovat s univerzální helmou, která pak vašemu kosťáčkovi dodá trochu té zdravé barvy.

Vše má své mouchy

I přestože se tento kousek z dílny Belgičanů může zdát jako dokonalost sama, vše má své ale. I přestože strhující děj, nádherné grafické zpracování a excelentní dobový hudební doprovod, co vždy trefně zapadá do dané situace, drží autentický dojem na tak vysoké úrovni, že mnohdy máte pocit, že jste všeho osobní součástí, je tu pár detailů, které tento dojem místy kazí. Nejde však o tak závažné body, že by to celkový dojem nějak výrazně ničilo. Nebudu tu však dál chodit kolem horké kaše – jdeme na to.

První výtkou jsou občasné bugy v journalu s úkoly. Sem tam se jednoduše stane, že se ani po splnění questu úkol nezapíše jako hotový, a tak je nutno hru reloadnout, případně si hru zopakovat z poslední uložené pozice. Dále tu je, byť jde pravděpodobně jen o můj subjektivní dojem, lehká nepřehlednost v úkolech, kterými jsem se já osobně musela chvíli probírat, než jsem zjistila, které už mám hotové, a které nikoliv. Podobně nepřehledná mi přišla i mapa, ačkoliv tu jde nejspíše opět jen o můj osobní dojem. Několikrát se mi tak stalo, že než jsem do cílové destinace došla, párkrát jsem se ztratila a musela se vracet nebo celou lokaci zdlouhavě obcházet. Dále tu je rozřazení dostupných akcí, které můžeme v rámci postavy provádět. Jelikož mám zkušenost se hrou jak na Xboxu, tak i na počítači, musím uznat, že mi rozhraní na ovladači konzole vyhovovalo více. Ano, občas bylo otravné, že kvůli nízkému počtu tlačítek na ovladači splňovaly některá tlačítka více funkcí najednou, ale na druhou stranu jsem měla vše pohodlně hned u sebe, na rozdíl od počítače, kde bych na pokrytí rozhraní potřebovala patrně ještě jeden pár rukou. I přestože tu je umělá inteligence navržena vskutku skvěle, NPC nebyla v některých situacích naprogramována na konkrétní situace, a tak se někdy můžete snadno dostat do nekonečné smyčky. Za mě však tyto drobnosti přespříliš neubírají na skvělém zážitku, který vám právě Divinity: Original Sin II přinese.