Neohrožuje váš Psycho-Pass status quo?

Systém je dokonalý. Nikdy se nemýlí. Usnadnil vám život. Máte práci, která se k vám nejlíp hodí. Systém řekl, že ji budete dělat, zbavil vás tíhy rozhodnutí. Stres? Co to je? Žijete pohodlný bezstarostný život. Tak proč se k vašemu bytu blíží policejní auta? A proč je váš Psycho-Pass zakalený?

Překrásný nový svět

Japonsko, 22. století. Po sérii krizí se japonská vláda rozhodla udělat to, co jim jde nejlépe: izolaci vlastní země. Zároveň Ministerstvo blahobytu zavedlo systém Sibyla. Systém, jehož hlavním cílem je maximalizace štěstí za pomoci odstranění stresu ze života. Mimo jiné toho dosahuje tak, že jednotlivce zbavuje tíhy rozhodnutí a určuje, co je pro něj nejlepší.

Jenže ani to nestačí a společnost je stále plná deviantních jedinců. Existuje tak Psycho-Pass – psychologický profil, na základě kterého systém vyhodnocuje jedincovu náchylnost ke zločinu. Psycho-Pass udává číselné hodnoty indexu zločinnosti a její příslušnou barvu. Pokud by váš index překročil hodnotu 100, budete zadrženi a následně budete pomocí „terapie“ pracovat na snížení hodnoty. Pokud ale váš index překročí 300, jste vyhodnocen jako těžký a nenapravitelný zločinec a jste určen k likvidaci.

Na místo je pak povolán Úřad veřejné bezpečnosti…

Blade Runner

Do Úřadu veřejné bezpečnosti nastupuje Akane Tsunemori. Je hozena rovnou do divoké vody: během svého prvního dne musí řešit únos. Na místě akce se seznamuje se svým nadřízeným. Kromě něj i s takzvanými vymahateli – lidmi, kteří mají Psycho-Pass přes 100 a dělají za inspektory špinavou práci. Špinavá práce by totiž mohla ohrozit inspektorův Psycho-Pass index. Dále poznává dominátor – zbraň, fungující ve smrtícím a nesmrtícím režimu, jejíž hlavní vlastností je napojení přímo na systém Sibyla. Jaké prostředky budou použity je tak určeno čistě systémem, nikoliv úsudkem vymahatele nebo inspektora. Role inspektora tak všeho nejvíc připomíná operačního důstojníka, který akorát zadává rozkazy.

První případ ihned otřese Akaninými představami o systému. Po likvidaci únosce je Psycho-Pass oběti v důsledku traumatu nad hodnotou 300. To znamená jediné: je to nenapravitelný zločinec a i ona musí být zabita. Akane, aby oběť zachránila, omráčí svého kolegu, vykonavatele Kougamiho. Následně se jí díky vyjednávání s obětí podaří snížit Psycho-Pass oběti pod „nenávratnou hodnotu.“ Což stále znamená, že jí čeká detence. Přesto se tady ukazuje největší síla Akane, ale k tomu se ještě dostaneme.

Další případy zahrnují vraždy v továrně na drony, „vtuberů“ (respektive influencerů z VR chatu) či téměř ero guro nansensu vraždy z dívčí akademie. Tyhle vraždy mají společného jmenovatele – v pozadí za nimi stál Makishima Shougo. Ten má spojitost s odloženým případem, při kterém zemřel Kougamiho kolega. Pro Kougamiho se tak vraždy stávají osobním problémem.

Seriál se v půli po prvním velkém a pro Akane kritickém střetu mění z řešení vražd na hon na Makishimu a zastavení jeho dalších plánů.

Menšinová zpráva

Když se někde zmíní Psycho-Pass, tak často zazní: „Je to jako Minority Report, ale anime“. Ovšem tohle srovnání je značně zavádějící, jakkoli si tvůrce Psycho-Passu Gen Urobuchi bral inspiraci z práce Phillipa Kindreda Dicka, i když pro něj byl větší zdroj inspirace Dickův román Sní androidi o robotických ovečkách, jenž se dočkal filmové adaptace Blade Runner (sám P. K. Dick se nikdy vydání filmu nedožil, ale z ukázek, které mu Ridley Scott poskytl v průběhu tvorby, byl nadšený).

Systém Sibyla je dokonalý. Nikdy se nemýlí. Ale co když ano? Jak je možné, že oběť zločinu má stejný Psycho-Pass jako zločinec? Vždyť to nedává smysl, aby se s obětí zacházelo stejně jako zločincem. Vždyť jedním z cílů Sibyly je potlačení zločinu. Ne snad?

Ne tak úplně. Systém Sibyla se snaží maximalizovat něco, co by se dalo nazvat společenské blaho. A to zahrnuje udržení pořádku. A zachování pořádku není to samé jako potlačení zločinu. Pro zachování pořádku nebo alespoň iluzi pořádku je potřeba, aby byl klid. Tento klid vám může narušit zločinec, ale také traumatizovaná oběť. Jak? Samotná její přítomnost na veřejnosti může vést k tomu, že okolí začne mít pochybnosti. Sama může mít kvůli své zkušenosti pochybnosti. Pochybnosti o samotném systému. A tím se narušuje důvěra v samotný systém.

Představte si následující situaci: Jste děti. A jste se svým sourozencem. Ten vás uhodí. Vy se ozvete. Ale v tu chvíli se ozve rodič, ať jste ticho. De facto okřikl vás, oběť. Proč? Nic špatného jste přece neprovedli. To sice ano, ale vaše hlasitá reakce byla to, co narušilo klid. Nabízí se jízlivý komentář, že Sibyla se staví ke zločinu jako škola k šikaně.

Spousta systémů je i v našich životech postavena na důvěře. Cokoliv, co vyvolává pochybnosti, zároveň narušuje klid. A to přeci chceme. Klid.

Ztracený ráj

Makishima chce tenhle klid narušit, aby mohl shodit celý systém. Sám si váží individuality a svobodné vůle nade vše. A Sibylu vidí jako něco, co svobodnou vůli bere. Dle svých slov chce v lidech probudit vnitřní touhy, které jim Sibyla sebrala. Překvapivě je to u všech vražedné řádění. Když už ne jako přímý cíl, tak jako prostředek k cíli.

„Jestli je Sibyla Bůh, pak já jsem Ďábel.“

Takto se označil přímo sám Makishima. Zní to poněkud nadutě, ale je to poměrně trefné. V klasické básni Johna Miltona Ztracený ráj (který málokdo četl, ale každý ten příběh zná minimálně přeneseně přes kulturní osmózu, protože hlavně v žánru sci-fi a fantasy je populární na něj odkazovat; zároveň jde o stěžejní dílo v křesťanské kultuře) vede Lucifer vzpouru andělů proti Bohu.

Makishima vede vzpouru proti Sibyle. Zároveň jako had v ráji ponouká lidi k porušování „božích“ zákonů.

Srdce temnoty

Jeho protivníkem se stává Kougami Shinya. Inspektor, který po smrti svého kolegy až příliš zabředl do „hlubiny“ svého případu. To negativně ovlivnilo jeho index zločinnosti a z Kougamiho se stal vymahatel. Jen tak může dál lovit zločince. Sibyla je mu ukradená, to co Kougami chce je, aby zlo bylo potrestáno. I když to znamená vzbouřit se proti systému a vzít spravedlnost do vlastních rukou.

Sám je si vědom problematičnosti jeho rozhodnutí, přece jen je to hodně osobní a přechází to až v posedlost. Ale Kougami udělá, co je nutné. Pro šílence jako Makishimu není na tomhle světě místo a jestli si Kougami kvůli tomu bude muset ušpinit ruce, tak to udělá. I s rizikem, že v další chvíli dostane smrtící zásah z dominátoru, protože ani pro něj není na tomhle světě místo.

Kougami a Makishima na jednu stranu působí jako přesné opaky. Vraždící maniak vs. policajt. Den a noc. Nejen designem, ale i jménem. Přitom oba ztělesňují psance odvržené Sibylou. Byronští hrdinové – statní, cyničtí, sečtělí. Oba jsou zběhlí v psychologii a profilování, oba citují klasickou literaturu a velké filozofy. A pro oba je důležitá existence toho druhého.

Harmony

Jako třetí a ústřední postava je tu inspektorka Akane Tsunemori. Na první pohled možná naivní, ale hlavně idealistická inspektorka je dokonalý protipól ke Kougamimu a Makishimovi. Od malička je vedena k víře v systém, a tato její víra je neustále zkoušena. To vede až k momentu ke konci první série, kdy je jí odhalena groteskní podstata Sibyly jak z Gulliverových cest a Akane učiní kontroverzní rozhodnutí (minimálně z pohledu hrdinného protagonisty).

Rozhodne se systém hájit. Ale nikoliv, protože by v něj měla víru jako na začátku nebo protože by si myslela, že je systém skvělý, to ne. Ale vidí v něm aktuální nutnost. Sibyla jako systém byl vybudován na předchozí společnosti a další společnost bude vybudována na Sibyle a Sibyla se stane nepotřebná.

Sibyla snaží maximalizovat štěstí eliminací stresu. Toho mimo jiné dociluje, že zbavuje člověka rozhodnutí. Řekne vám, co je pro vás nejlepší a co budete dělat. Vybere pro vás nejvhodnější stravu. Staví před vás koleje, po kterých se budete pohybovat. Společnost je natolik předvídatelná, že dokáže předpovídat i stresovou zátěž pro daný den. Zároveň to činí život nesmyslný. Vaše práce pro vás postrádá smysl, protože není vaší volbou. Člověk pak životem jen tak plyne.

Ne tak Akane. Jelikož měla skvělé výsledky, dostala na výběr z mnoha pozic, které může dělat. Systém jí tak život moc neulehčil. Stále si musela vybrat. Ale díky té volbě jí na její práci záleží. Má pro ni smysl. A stále přemítá i nad smyslem života a podobně, což se moc nesetkává s pochopením jejích přátel a kolegů, kteří se vezou v položených kolejích.

Akane se ani neohlíží na svůj Psycho-Pass a jde do akce i s nasazením života. Při finálním střetu si to uvědomí i Makishima, že ztělesňuje vše, co uznává. Ale na rozdíl od Kougamiho a Makishimy její svobodné jednání nutně neznamená vzpouru proti systému. Sama je si vědoma, jaké má šance, kdyby se pokusila o rebelii. Při nejlepším by skončila v exilu jako Kougami, ale systém by fungoval dál.

Makishima vnímá lidi jako individuality, jejichž „já“ funguje v nějakém vakuu. Ignoruje vliv okolí a společnosti. Tím pádem ani sebe nevnímá sebe jako manipulátora, který každého zmanipuluje k vražednému řádění. Je přesvědčen, že u všech tam ta touha zabíjet byla vždycky, on jim ji jen pomohl odhalit, ať už přímo svým vlivem nebo pomocí speciálních helem.

Akane si naopak vliv okolí a společnosti uvědomuje. Není to spor Platónova ideálu duše vs. produktu společnosti. Naše „já“ je složeno z obojího. Naše okolí má na nás vliv a my máme vliv na okolí. Dokonce náš vliv sahá až k třetímu stupni odloučení, nepřímo tak ovlivňujeme přátele přátel přátel a přátele přátel přátel mají nepřímý vliv na nás.

Vliv okolí bývá někdy odmítán, protože implikuje absenci svobodné vůle. Dovolím si po vzoru Psycho-Pass oponovat filozofem. Slavoj Žižek v dokumentární eseji Perverzní průvodce ideologií komentuje scénu z filmu West Side Story, kde se postava Action obhajuje „strážníkovi Krubkemu“. Celá jeho obhajoba stojí na tom, že on nemůže za to, co z něj je. Že nic jiného než delikvent z něj ani vyrůst nemůže, když je jeho matka smažka a otec ochlasta a tak dále.

Žižek tento přístup zavrhuje a zpochybňuje jej jako obhajobu vlastních činů. Člověk není jen produkt objektivních okolností. I v mantinelech ohraničených těmito okolnostmi máme subjektivitu, kterou využíváme k interpretaci a reakcím. Nakonec jsme to my, kdo činí rozhodnutí – nezáleží na tom, jestli nás k tomu vedlo okolí nebo to, že jsme četli Kdo chytá v žitě.

V tomto kontextu Psycho-Pass představuje dva silné příklady: Makishima a Kougami. Makishima začal svou vražednou pouť kvůli asymptomatickému Psycho-Pasu, který vždy zůstal čistý, ale ne každý s takovým Psycho-Passem se stane sériovým vrahem. Kougami také nosil Makishimovu speciální helmu, ale nepoužil ji k šíření chaosu a zmaru.

Akane, na rozdíl od nich, volí cestu, která zohledňuje jak individualitu člověka, tak vliv společnosti. Vnímá Sibylu jako nezbytný systém, ale nikoli jako dokonalou entitu. Její rozhodnutí dál bojovat proti zločinu a pomáhat svému okolí ukazuje její věrnost svým ideálům, i když se musí pohybovat ve světě, kde jsou lidé pod tlakem systémových a potažmo společenských omezení.

Jaký Psycho-Pass má řezník Gen?

Psycho-Pass napsal scénarista a spisovatel Gen Urobuchi, kterého komunita láskyplně přezdívá Urobutcher nebo řezník Gen. Začínal psaním visual novel ve studiu Nitro+. Poprvé dal o sobě pořádně vědět light novelou Fate/Zero, která sloužila jako prequel k Fate/Stay Night. Ve Fate/Zero měl Urobuchi velkou tvůrčí svobodu. Mohl nám naservírovat temný depresivní příběh, který rozhodně nekončí dobře.

Nejvíc ho ale proslavilo anime Mahou Shoujou Madoka Magica. Totální překopání žánru mahou shoujou (typickým zástupcem je Sailor Moon, případně pokud nesledujete anime, tak dobrým příkladem je seriál W.I.T.C.H.) do faustovského příběhu. Aby se neprozradil tón Madoky, tak se při uvádění Urobuchiho jméno vůbec nezmiňovalo.

Psycho-Pass je další Genův zářez se vším, co k Urobuchiho práci patří. Temný drsný příběh, i klíčové postavy umírají jenom proto, že jsou ve špatný čas na špatném místě a má kritický pohled na utilitarismus.

V Psycho-Pass nám Urobuchi víckrát ukazuje, že určitá míra stresu je potřeba. Bez zátěže mozku degenerujete, bez zátěže svalů degenerujete. Bez smutku nemají radostné chvíle smysl. A jakkoli se maximalizace blaha zdá být krásným cílem, může být při špatné aplikaci značně škodlivý.

Gen Urobuchi taky rád odkazuje na klasickou literaturu a filozofy. A zde se opravdu vyřádil. Ale na rozdíl od drtivé většiny internetových diskutérů, kteří u každé blbosti odkazují na 1984, tak Gen ji opravdu četl a pracuje na mnohem jemnější a nuancovanější rovině.

Navzdory jeho temným příběhům považuji Gena Urobuchiho za idealistu a optimistu. Tento idealismus ztělesňuje Akane Tsunemori, která i přes těžké zkoušky příběhem nepropadne „temnotě“. Celý tento optimismus ztělesňuje věta, kterou Akane řekne Sibyle na konci série.

„Jednoho dne sem přijde někdo, kdo tady vypne proud.“

A co váš Psycho-Pass?

Psycho-Pass patří k vrcholům Urobuchiho tvorby. Troufám si říct, že překonává i Madoku Magicu, která sama o sobě je výjimečným anime. Škoda, že primárně dělal pouze první sérii a film. Další pokračování už přenechal jiným

Dneska se jeví aktuálnější než kdy dříve, kdy s rozvojem deep learningu a machine learningu vznikají prediktivní softwary nebo když se podíváme na čínský sociální systém. Byla by škoda se na Psycho-Pass dívat pouze na vrstvu z pohledu technologie.

Psycho-Pass je o lidech a (primárně japonské) společnosti. Sibyla funguje jako přehrocená manifestace společnosti, společenských standardů a předsudků na náš život.

Psycho-Pass nabízí mnoho témat, na které můžeme nahlížet. Ať už jde o moralitu, zločin a trest, svobodnou vůli, kde je hranice člověka, ale hlavně na to, co dělá naše „já“ našim „já“ jako celistvou personu. Jde o sci-fi ve své nejčistší podobě. Kdy používá vzdálení světy a technologie k poznávání sebe samých. A určitě se najdou další témata, která můžeme přes tohle výjimečné anime zkoumat.