Oppenheimer: Nolan vytvořil vskutku výbušnou směs

Když bylo oznámeno, že starý dobrý Christopher Nolan, režisér takových hitů jako je Memento, Dokonalý trik, Počátek, Interstellar nebo slavná trilogie o Batmanovi, natočí biografický snímek o otci atomové bomby, ve filmovém světě to zašumělo. Všichni automaticky očekávali něco velkého, protože Nolanovy filmy jsou vždy něčím extra. Pokud mi nevěříte, najděte si jej na ČSFD: všechny filmy, které natočil, jsou v červených číslech. Který jiný režisér to o sobě může říct?

Ještě větší pozdvižení nastalo, když se v traileru poprvé objevila postava Alberta Einsteina. V tu chvíli se o dílu, natočeném podle knihy „American Prometheus: The Triumph and Tragedy of J. Robert Oppenheimer“ od Kaie Birda a Martina Sherwina, začalo mluvit jako o „Avengers pro vědce“. Zároveň zájem diváků budilo očividné dvojí pojetí filmu, protože některé scény byly v ukázkách barevné a některé černobílé.

Jak se Nolanovi podařilo skloubit tyto dvě verze do jednoho filmu? Dostál velkému očekávání? Pojďme se na to společně podívat!

Závod o čas

Jistě jste všichni poctivě chodili do školy a dávali jste o hodiny dějepisu pozor, tak nemusím veškeré dění kolem druhé světové války blíže popisovat. Děj první poloviny filmu – barevná část – nás každopádně zavede právě do tohoto období, ve kterém se Evropa potácí na pokraji zhroucení a nacistický režim ji pevně svírá ve svých spárech. Američané mají své síly roztříštěné mezi boj s Německem a Japonskem. A do toho přijde zpráva, že se Němci pravděpodobně pokouší sestavit atomovou bombu, což by znamenalo katastrofu pro celý svět.

Je tedy sestaven „krizový tým“. Za armádu v něm jedná generál Leslie Groves (Matt Damon), do čela vědecké komunity je přes určité výhrady ohledně jeho vztahů s komunisty postaven J. Robert Oppenheimer (Cillian Murphy). Ten přesvědčí Grovese, aby uprostřed pouště v Novém Mexiku nechal vystavět město pro 4 000 lidí, Los Alamos, do kterého by přijeli vědci se svými rodinami, aby mohli nepřetržitě, a především v tajnosti, pracovat na výzkumu atomové bomby v rámci projektu Manhattan. Samozřejmě chce do svého týmu ty nejlepší z nejlepších, a tak si brzy na list mohl zapsat taková jména, jako jsou Norris Bradbury, John Manley, Enrico Fermi či Richard Feynman. Provedli zkušební test pod kódovým názvem „Trinity“… a USA poté použili vynalezené zbraně na Japonsko a shodili je na Hirošimu a Nagasaki. Tato první polovina filmu končí Oppenheimerovou morální kocovinou.

Druhá polovina filmu je černobílá. Lewis Strauss (Robert Downey Jr.), americký obchodník a námořní důstojník a bývalý předseda Komise pro atomovou energii čeká, jestli bude potvrzen Eisenhowerův výběr a bude moci nastoupit do funkce jako ministr obchodu. Postupně ale začne vycházet najevo, že měl prsty v procesu s Oppenheimerem, kterému byla v roce 1954 byla odebrána bezpečnostní prověrka pro údajné komunistické vazby, a Straussův sen o silné pozici ve vládě se začíná rozpadat. Samotný proces je ve filmu velmi detailně představen a jak první polovina snímku působí až dobrodružně, ačkoliv všichni víme, jak tragicky dopadne, druhá polovina v člověku vzbuzuje odpor k procesům a nutí ho se zamýšlet nad tím, kolik lidí si muselo něčím takovým projít. Přiznám se, že se mi u toho několikrát vybavil proces s Miladou Horákovou, ačkoliv v konečném důsledku Oppenheimerovi nešlo o život jako takový, ale spíše o zázemí, prestiž a přístup k vědecké práci. I tak to bylo odporné a běhal mi z toho mráz po zádech.

„Prométheus ukradl bohům oheň a dal ho člověku. Za to byl přikován ke skále a věčně mučen.“

úvodní věta filmu Oppenheimer

Snímek je Nolanovou audiovizuální výstavkou. Film nás dostane Oppenhaimerovi do hlavy, stejně jako on vidíme výbušné obrazce, „skrytý vesmír“, všechny jeho přešlapy, pocity a obavy. Sdílíme s ním jeho vidiny, které jsou nejsilnější právě v momentu, kdy má jásat nad úspěchem útoku na Japonsko, ale začíná mu postupně docházet, co použití jeho „dítěte“ vlastně znamená. Celé je to doprovázené hudbou skladatele Ludwiga Göranssona, který má za sebou práci např. na Black Pantherovi, se samotným Nolanem již spolupracoval na Tenetovi. Po dlouhé době mě ve filmu zaujala instrumentální stopa: všechy skladby jsou nádherné, svým způsobem táhlé a smutné, působí, jako by je hrály nějaké komplikované stroje a gradují přesně v tu pravou vteřinu.

A ještě jeden zvukový moment musím ocenit: ticho, které nastane po výbuchu Trinity bomby. Především kvůli tomuto zážitku z podivného klidu a následné ohlušující exploze vám přeji, abyste film zažili s pořádným ozvučením, abyste si ten šok řádně vychutnali společně s postavami.

Velké IQ, malé EQ

Cillian Murphy je jako Oppenheimer až neuvěřitelný. Když navíc srovnáte podobu jeho a pravého otce atomové bomby (viz první řada fotografií v článku), musíte uznat, že casting v tomto případě skutečně nešlápl vedle. Jeho Oppenheimer je svým podivným způsobem okouzlující parchant a sukničkář, který myslí spíše na sebe, než na ostatní, a má potíže s viděním důsledků svého jednání. To je vidět jak v ignorování varování svých kolegů ohledně styků s komunisty, ve snižování názorů ostatních vědců ohledně použití atomové bomby, ale i v jeho milostném životě či ve vztahu k vlastním dětem.

Druhou půlku filmu si pro sebe tak trochu krade Robert Downey Jr. jako Lewis Strauss, ale na to jsme už u RDJ po těch letech zvyklí. Roberta bravurně namaskovali, až jsem v kině přemýšlela, jestli opravdu takhle zestárl, či zda se jedná o bravurní práci maskérů (b je správně). Strauss je namyšlený, sebestředný a vztahovačný egoista, a jak víme, ti Downeymu jdou.

Oppenheimerovy osudové ženy si zahrály Florence Pugh (milenka Jean Tatlock) a Emily Blunt (manželka Kitty). Ani u jedné nás samozřejmě nepřekvapí, že své role zahrály na jedničku: obě jejich postavy navíc byly asi tak nevyrovnané, jako sám Oppenheimer, a o to třeskutější jejich milostný trojúhelník byl. Obě ženy navíc působily značně znepokojivě.

Matt Damon alias Leslie Groves proti těm třem působil jako hodný beránek, každopádně i jemu role sedla. Kromě něj chci ještě vypíchnout dva herce, kteří se těší mé oblibě a v Oppenheimerovi si střihli malé role: Jack Quaid (The Boys, Star Trek: Lower Decks) si zahrál amerického teorerického fyzika Richarda Feynmana a Matthias Schweighöfer (You Are Wanted, Kursk) si střihl německého teoretického fyzika Wernera Karla Heisenberga. Oba jsou tam jenom chvilku, ale jejich výskyt v takto velkém a hvězdném snímku potěšil.

S velkou mocí…

… přichází velká odpovědnost, že strýčku Bene? Kde jsi byl, aby jsi to Oppenheimerovi pošeptal do ouška? Aby jsi mu řekl, že když vytvoří zbraň hromadného ničení, bude nakonec krev i na jeho rukou? Že po velkém úspěchu přijde těžký návrat do běžné reality?

Oppenheimer patří mezi nejlepší Nolanova díla. Není to žádná záhadná hádanka, která vám zamotá hlavu ve stylu Počátku nebo Interstellar. Ale i tak vám film nedá spát a dost možná se sem tam v běžném životě zarazíte a vzpomenete si na nějaký detail, nad kterým se budete muset zamyslet. Měl Oppenheimer pravdu? Museli bombu postavit? Vzdali by se Japonci i bez jejího použití? Musely se bombardovat dvě města? Kde končí společenská odpovědnost vynálezců, a kde končí odpovědnost politiků? Vojáků, plnících rozkazy? Stálo to Straussovi za to? Uf.

Jediné co musím filmu trošku vytknout, je samotná stopáž. Kdyby byl o hodinu kratší, nezlobila bych se, tři hodiny mi už přijdou na pobyt v kině až moc. I si myslím, že by se kousek z části, která je z Oppenheimerova pohledu (barevná část), i z části, která je z pohledu Strausse (druhá část), dal vystřihnout a dílu by to nijak neuškodilo.

Každopádně smekám klobouk a doporučuji Oppenheimera všemi deseti. Protože minimálně první půlka, to jsou opravdu „Avengers pro vědce“… a nejen pro ně.